Přidat odpověď

Můžete mi někdo vysvětlit, proč je důležitější být s dítětem v jeho 3 měsících celý den, než když má rok? Můj syn začal vnímat, že odcházím, až kolem 8. měsíce věku. Do té doby mu bylo putna, s kým je, pokud mu s tou osobou bylo dobře. Cítím, že teď mě potřebuje mnohem víc, než tehdy, kdy potřeboval hlavně plné bříško, spánek na čerstvém vzduchu a lidské teplo.
Jinak já teda nedělám na směny, to je moje velká výhoda, ale přiznám se, že mě práce taky baví a být jen doma s dítětem by mě asi taky nebavilo (byť by mi stačilo pracovat nějaké 4 hod denně, to by bylo ideální, kdybych tu možnost měla). Práce mi pomáhá udržet se v dobré psychické formě, udržet si sebevědomí, mít kontakt s lidmi a pocit, že jsem v něčem dobrá. Svoje dítě miluju, ale být "jen" matkou mě prostě úplně nenaplňuje. Dítě sice nebylo plánované, na druhou stranu nevím, jestli bych to měla jinak, kdyby bylo. Je to hodně i o tom, že jsem aktuálně bez partnera, ale i v momentech hormonální sprchy ve formě nekonečné lásky k novorozenci jsem pořád vzadu v hlavě měla i jiné sny a potřeby, než se s ním muchlat. Jsem kvůli tomu špatná matka? Já myslím, že ne.