Přidat odpověď

Limay, o tvé dceři jsi psala už víckrát.
MMCH já taky, víckrát psala o svém vzteklounkovi.

Napadlo mě, že možná je to střet povah. Já totiž získávám pocit, že u nás to tak je.
Moje dítě je povahově hodně podobné mé povaze. Jako dítě jsem se taky vztekala a přiznávám, že nejsem trpělivá povaha ani dnes.
Nejsem trpělivá na maličké děti,vždy jsem měla hodně zájmů, takže s věkem mého dítěte se to u nás výrazně zlepšuje,dá se víc a víc podnikat, čím dál víc mám zlaté dítě. Ale zase zapomenu a pak mě případná vzpoura vytočí do běla.

Tvoje diskuse mi příjdou stylem, že se na něco zeptáš a pak začneš diskutující přesvědčovat, že to co radí u vás prostě nejde nebo, že u vás, to co platí u nich neplatí.
Podle toho co píšeš o dceři, mi to příjde, že se v ní prostě jako v zrcadle odráží tvoje povaha.
Je to jako u nás.
Prostě 2 kohouti na 1 smetišti?(bojišti?).

Nepíšu to ve zlém. Jen ti z vlastní zkušenosti píšu, že se mi s vlastními chybami bojuje nejhůř, protože kromě dítěte musím krotit sebe.

Mám ještě jiné dítě a to co teď prožívám se vzteklounkem, tak to by mě u prvního dítka nikdy ani ve snu nenapadlo.
Myslela jsem si dřív, že to první je skvělé po mě , ale až po několika letech boje se vzteklounkem jsem pochopila, že jsem jen měla štěstí na jinou povahu.
Ale ta jiná povaha, ostatně jako každá jiná, má taky své úskalí.
Něco jsme prostě schopni tolerovat a s něčím prostě bojujeme.