Přidat odpověď

Řekla bych, že je vcelku jedno, jestli už jde nebo nejde o pubertu, tak jako tak se to potřebuješ naučit zvládat.
Většina tu píše o zákazech, důsledcích apod. U nás je to nastaveno jinak: televize, počítač apod. jsou PRIVILEGIA, která jsou umožněna, mají-li děti splněno. Musí mít úkoly + učení a splněné domácí práce, které jim na ten den zadám. Teď už samy chodí a ptají se, co je potřeba udělat, aby mohly to a to. Takže já jim nezakazuji. Zákazy tv, sladkého apod. třeba i na víc dní jsou za závažnější věci, např pokud vytrvale odmítají v něčem důležitém poslechnout, jsou hnusný na sourozence atd.
Taky se mi vyplatilo si rozmýšlet, co po dětech vyžadovat a na co se vybodnout,nebo-li "vybírat si bitvy", prostě neprudit s blbostma - a zároveň na podstatném trvat.
Píšu to jako matka 14tileté hysterky a 11tiletýho labila (nejmladší je zatím snesitelnej), vím, že to s takovýma dětma není snadný. Ale třeba dcera už časem pochopila (a radí to bratrovi), že stejně to bude nakonec muset udělat, tak nemá smysl se hádat a radši to udělá rovnou, aby měla hotovo.
Důležitý je pokud možno nenechat se vytočit, ani takovejma kecama typu "nesnáším tě, nenávidím tě" (a vyslechla jsem i horší věci). Většinou řeknu něco jako "hm, to máš blbý, ale holt už tady s námi bydlíš, tak ti nic jinýho nezbyde." Na "to není spravedlivý" odpovídám "to máš nejspíš pravdu, protože 100% spravedlivý je jen Pán Bůh". Případně doporučím, ať si zavolají na linku důvěry
Důslednost - a časem se to usadí. A pokud si nevíš rady, tak klidně někam zajít se poradit, nechat si pomoct. A počítat s tím, že to vyžaduje hlavně hodně práce na sobě. Jak říkali manželovy rodiče, "děti máme od toho, aby nás vychovaly" - a měli pravdu, chceme-li být dobrými rodiči, nezbývá nám, než osobnostně dozrát.