Přidat odpověď

Já mám podobný problém, dcera 8 let, ADHD, od 1. třídy bereme léky na soustředění a zklidnění aby se vůbec byla schopná něco naučit. Je poměrně v pohodě do doby, než se po ní něco chce - obzvlášť učení. To je katastrofa. Školu nenávidí asi od poloviny 1. třídy, protože se musí učit a to jí moc nejde a nebaví ji to. Když po ní chci cokoliv, co nechce ona, tak to začne. Důslednost nedůslednost prostě to neudělá i kdybych jí zakázala cokoliv nebo ji "přizabila". A tak to je odmalička. Nezmůžu s ní nic po dobrém ani po zlém. V poradně jsme často, bohužel ne vždy pomůže co nám poradí. Pomohl trochu systém odměn, ale také ne vždy. Chápu, že s tím občas nejde nic dělat - kdo to nezažil, nepochopí. Jak závidím kamarádkám, jejichž děti sice zlobí, ale úplně jinak a hlavně si většinou dají říct. Zkusila jsem vše prakticky od malička - podle knížek, rad z okolí i odborných, něco zabralo, něco ne. Válčíme s tím opravdu každý den. Jednou je hůř a jednou líp. Z představy puberty se osypávám už teď. Samozřejmě, že jsem ta nejhorší matka na světě, která ji nemá ráda. Už mi i řekla, že jsme ji prý nechtěli, že se neměla vůbec narodit. Nevím, kde to vzala, protože nedostatkem pozornosti a lásky by myslím neměla trpět (od začátku nám všichni psychologové říkají, že tyto děti musí mít víc pocit toho, že jsou milovány než ostatní tak to praktikujeme od malička myslím si v rozumné míře tak aby nebyla rozmazlená a přitom věděla, že ji milujeme). Po svých záchvatech mi většínou kreslí obrázek na usmířenou nebo se přijde svým způsobem omluvit což je dobré, ale stejně vyčerpávající. Kolikrát už jsem jen tak seděla a brečela (samozřejmě tajně) a byla zoufalá z bezmoci, že nic nepomáhá a že jsem fakt ta nejhorší matka na světě. Abych to shrnula, chápu, co prožíváš i jak dovede být člověk bezmocný. Zkus ty odměny - výlet, hračku po které touží, sladkost, cukrárnu, kino - co nedostává běžně- a stanovte si cíl, za který to dostane. Ze začátku zkuste třeba za tři dny nevzdorování,za pomoc v domácnosti - úklid pokoje bez řečí, prostě podle aktuální potřeby a potom to prodlužujte. Já dceři třeba i někdy děkuji, že se moc ten den nevztekala a že se učila bez řečí, že jsem si toho všimla ,že vím, jak to je těžké a že mi tím udělala velkou radost. Ona je tím také viditelně potěšená, že mi radost udělala a že to zvládla ovládnout se. Když se jí moc nedaří ovládat tak ji upozorním, že ta slíbená odměna nebude, že mě zná a ví, že to dodržím tak ať nezkouší mě ukecat a většinou s přimhouřenýma očima to teda nějak zvládneme. Chce to i cit pro to, kdy občas přivřít oči a kdy nesmlouvavě trvat na svém, ale to je otázkou znalosti dítěte a intuice, co v té chvíli podle tebe nejspíš zabere a co ne. Držím pěsti ať to nějak aspoň trochu zvládneš, sama se s tím peru denně a vím co to obnáší. Ty odměny asi dle mé zkušenosti zaberou nejvíc, tresty jsou prakticky bez odezvy.