Přidat odpověď

Tak to děláš stejně (dobře) jako já. Myslím, žes už měla příležitost pochopit, že to není výchovou a ustoupit z tohoto svého přesvědčení.

Jen poznámka, psalas, že když se vzteká, tak mu říkáš, že neustoupíš. U mě je to tak, že když na kluka mluvím, vzteká se a křičí ještě víc. Zkoušela jsem ho překřičet nebo mluvit klidně nebo potichu. Zkoušela jsem mluvit o tom, jak se vzteká nebo co bude, až přestane, nebo o něčem úplně jiném. Nepomáhá vůbec nic, jen řve ještě víc, aby mě neslyšel. Takže teď já ztichnu a nevšímám si ho, maximálně, když je možnost, tak začnu dělat něco, co si myslím, že by ho mohlo zajímat, ale tvářím se, že si to dělám sama pro sebe. Když ztichne a přidá se, tak se tvářím, jako že je vše v pořádku.

O těch jeho scénách si povídáme až o něco později, když je klid, pohoda.