Přidat odpověď

Kamarádka přemýšlí nad pořízením vlastního bydlení. Nechtějí se příliš zadlužit, takže přemýšleli o bytě v paneláku, je to přece jen o dost levnější než cihla. Jenže teď, po pár prohlídkách, pomalu mění názor. Velice jí vadí ty malinkaté pokoje, jestli se ty malé kamrlíky dají takto vůbec nazvat. Bojí se, jak se tam vůbec s dětmi vejdou, zároveň si uvědomuje, že takto bydlí spousta rodin a řeší, jestli by to taky zkousli nebo se zadluží víc a koupí trochu prostornější bydlení. Ono je fakt, že ložnice o třinácti metrech čtverečních tedy prostorově moc velkorysá není, myslím, že člověk se tam musí cítit jak v kleci, je kolikrát asi rád, že tam vůbec dá tu postel.
Vy, které v paneláku bydlíte, zvykly jste si na to minimum prostoru a stísněnost? Nebo vám to vadí stále, ale prostě to berete, jak to je? A co třeba starší děti, jak to nesou, že většinou v tom panelovém 3+1 nemají nejen vlastní pokoj, ale většinou ani nějaký koutek, kam by mohly zalézt? Já nevím, zvyknout se na to asi dá, ale myslím, že pokud pokojík o dvanácti metrech čtverečních sdílí brácha se ségrou v pubertálním věku, musí z toho někdy mít dost ponorku.
Budu ráda, když napíšete své zkušenosti. Děkuji.