Přidat odpověď

On je na osmiletém gymplu, první stupeň ZŠ je opravdu větší problém. Syn má ale tu obrovskou výhodu, že absolutně není konfliktní. To je naprosto zásadní. Protože je jedno, jestli ty děti ví nebo neví, ale jestliže je spolužák neustále něčím nasírá, okamžitě se to odrazí.

A ještě co se týče toho, kdo by měl o diagnóze vědět a kdy to říct samotnému dítěti. My jsme to synovi řekli až v primě, to mu bylo 10. Vzal to úplně v klidu, nějaké povídání, moc to asi ani nepochopil a moc se v tom nepitval, nabídla jsem mu knihu o AS, myslím, že jí vůbec nečetl.
Daleko hůř to zjištění nesl o rok mladší brácha. Ten to i obrečel. Měl zrovna konflikty ve třídě se spolužákem AS a nemohl překonat, že jeho vlástní brácha "to má taky". On tu knížku v těch devíti letech teda přečet celou a hodně toho pochopil a hodně mu pomohla (i vůči tomu spolužákovi), mezi sebou jako sourozenci mají taky obrovské třecí plochy.

Syn vlastně nikdy neměl žádné úlevy, doktorka Krejčířová nám poradila, že se máme snažit zvládat bez asistenta (synovi v té době bylo 7 a šel do 3.třídy) a je dobře, že jsme to vydrželi, že to hlavně učitelka zvládla, nikdy na ní nezapomenu, synovi hodně prospělo, že s ním všichni jednali jako s ostatními dětmi, nikdo ho neškatulkoval, nikdo mu nedával najevo, že je jiný, divný. To ale strašně záleží na té učitelce, jak se třídou pracuje. Dobrá učitelka prvního stupně ZŠ musí být především dobrý psycholog, učit číst a psát může každý blbec

Před synem jsme vlastně jeho AS taky neprobírali, ani teď to neřešíme, jen když se na něco zeptá, myslím si, že sám je s tím vnitřně srovnaný a to je nejdůležitější. Teď je v tercii a je mu 12, uvidíme co udělá puberta.