Přidat odpověď

Já snad od školky toužila po atletice, opravdu jsem chtěla závodit, jenže na atletiku přijímali až od čtvrté třídy a tak dlouho jsem nevydržela čekat. Když pak v druhé třídě přišli do školy dělat nábor na letní biatlon a mluvili o tom, že se tam běhá, přihlásila jsem se....a bavilo mě to o to víc, že jsem zjistila, že sice v běhu nevynikám, ale zase ve střelbě jsem byla brzy bez konkurence a tak jsem měla možnost zažívat úspěch....a já ho tehdy opravdu potřebovala, na druhém stupni potom obzvlášť, protože ve škole i v Sokole jsem zažívala peklo....

V sedmé třídě potom přišla revoluce, následně se rozpadl Svazarm a tak se začalo šetřit i u nás v oddíle a na závody jezdili hlavně ti, co měli šanci pokračovat v republikovém měřítku. Já měla smůlu, promarodila jsem tři hlavní závody, takže nebyla šance na postup a na další závody už jsem tu sezónu nejela....no a jen samotný trénink jsem neustála, takže jsem s biatlonem skončila. Chtěla jsem pokračovat v sousedním městě pouze sportovní střelbou, ale naši mi nedovolili dojíždět a to mě mrzí dodnes, protože se mi po tom sportu hrozně stýská a i když jsem pak zkoušela na střední i vysoké škole najít pokračování, už se mi to nepodařilo....

Nijak zvlášť mě třeba nebavilo posilování nebo běhání při tréninku, ale střílet jsem byla schopná trénovat kdykoliv a jakkoliv dlouho a to ostatní, co k tomu patřilo, jsem prostě dělala, opravdu mě to nijak neznechucovalo....
A ta parta lidí, i když šlo většinou o individuální sport (kromě štafet), pro mě byla neuvěřitelná, měla jsem kamarády mezi klukama, do party mě brali i starší kluci...pro holku v prepubertě a pubertě to bylo hodně, zejména když jinde jsem byla úplně bez ceny....

No a moje holky? Už jsem je nechala dělat atletiku (to hrozně baví tu nejmladší a baví ji i závodit i trénovat a dělá jí děsně dobře být nejlepší), teď chodí na plavání (nezávodní), zkoušely pingpong v rekreační formě a nevydržely. Nejstarší tíhne ke kolektivu, takže se teď uchytila na volejbale, zatím jen trénuje, ale řekla bych, že nebude mít problém hrát i zápasy. Jedna z dvojčat se vysloveně vyslovila, že chce závodit, myšleno běhat, ale atletiku ne (nechce ty ostatní věci, skok, hod atd.), tak zkouším najít kroužek orientačního běhu. Nejmladší tedy pokračuje v atletice a uvidíme, jak dál, až odroste a vyvstane otázka, jestli dojíždět 30 km nebo hledat něco jiného.
No a druhá z dvojčat se nechá navézt do čehokoliv, sport ji baví, ráda i soutěží, tak ji zkusím uvrtat do florbalu, mé druhé lásky (hrála jsem na VŠ závodně).

Pokud nemáš ráda závodění a nechceš dítě vést vysloveně k soutěžení, zvol nějaký kolektivní sport. V dobrém kolektivu se i snáz překonává, když něco z tréninku třeba nebaví....
Je fajn myšlenka dělat něco jen tak, pro zábavu, ale moje osobní zkušenost i zkušenost s mými dětmi mě nakonec stejně přivedla k tomu, že ty soutěže, závody, turnaje atd. tomu sportu dodávají šťávu, oživují ho.....i když jistě ne u všech.