Přidat odpověď

Já jsem nesportovala vůbec a tudíž ani sportovně nijak nesoutěžila, granátem jsem hodila jen těsně před sebe, no děs. Vynikala jsem jen ve šplhu na laně, což ovšem olympijská disciplina není. Rodiče nesportovní mě do ničeho nikdy nehnali, na gymplu jsem chvíli chodila do Sokola se spolužačkou a nechápu, jak je to možné, ale přeskočila jsem tam koně našíř takovým jakoby saltem - ruce na koni, takže spíš přemetem, co já vím, ale když si na to dnes vzpomenu, tak mi to přijde jak smyšlenka, že jsem něco takového dokázala . Myslím, že bych celkem slušně běhala delší tratě, kdybych se tomu věnovala.

Pro své děti bych ráda sport asi jakýkoliv, který by jim šel, jenže to má háček, jsem pro soutěžení, jak psal někdo nade mnou, soutěže dávají sportu šťávu, náboj, leč já si představuju, že sice budou (děti, u dospělých naprostá utopie) soutěžit do posledního dechu, ale pak se z vítězství budou radovat všichni, naprosto mě uchvacují domorodé kmeny, jak oni hrají ty své kolektivní sporty s totálním nasazením, ale přitom pro tu radost ze hry, ne pro výhru. V našich podmínkách ovšem nereálné...