Přidat odpověď

vždycky jsem byla spíš otloukánek a ubulínek. ALE - na lyžích jsem závodila hrozně ráda, byla jsem přesvědčená že jezdím výborně (ca do 11 let) ještě mám doma schované diplomy - a když jsem se na ně nedávno koukala, tak byly třeba za sedmé místo, desáté místo, myslím i za šestnácté místo jsem dostala medaili a diplom. Bylo to od Sokola. Takže tenkrát se to "závodění" ještě asi nebralo tak smrtelně vážně, dokázali pro nás vytvořit tu atmosféru (slalom s pravejma tyčkama a vlajkama, odměny, fanfáry) a přitom o nic nešlo.
Pak jsem jednou závodila na koni - v parkuru - a taky se mi to hrozně líbilo, sranda je, že dneska bych se 10x rozmyslela skočit blbej klacek na zemi, tenkrát jsme to brali jako žůžo dobrodrůžo, jezdecký oddíl, koně jsme dostali befelem, na mě vyšla kobyla kterou jsem neměla ráda a byla krapet pajdavá, no ale netušila jsem že ona ráda závodí a miluje publikum, takže já neumělel a ona to se mnou přehopsala ve správným kurzu a byli jsme vítězové i nad zkušenými dvojicemi . ZAse - bezva zážitek, sice pro mou "sportonvní" kariéru to neznamenalo nic (jela jsem poprvý a naposled, byly to neofiko závody, licenci nemám), ale pocit z toho zůstává krásný . Škoda, že se dneska dělají soutěže spíš na výkon než na to užití si závodů.