Přidat odpověď

ahoj,
moje děti mají k sobě vyjímečný vztah. Ne, že by se nepraly, nežalovaly na sebe, nemlátily a neubližovaly si. To dělají v nějaké rozumné míře každý den. Ale jinak si dovedou spolu vyhrát i hodiny a krásně- moc hezky se k sobě chovají, moc si pomáhají, jsou na sebe navázané. Nechtějí bez sebe chodit do školky. Přemýšlím jak se nám to povedlo, protože jsou rozdílné osobnosti (22 měsíců od sebe).

Neustále si všímám co kdo hezkého udělal pro toho druhého. Vyjadřuju city za ně- oni to ještě neumí, ale já to řeknu nahlas: "podívej se, jak se na tebe H. těšil" a " podívej, ona ti namalovala obrázek". "Má tě rád".......

To co považuju za důležité bylo to, že když se malý narodil, nechala jsem si obě děti spolu doma, aby se sžily dohromady. Dovolila jsem malé regres, neříkala jsem jí, že je velká. Nechodila do školky, byli jsme pěkně spolu doma, aby nežárlila. Do školky šly až spolu. Všechny změny plánuju společně- odsunutí do dětského pokoje společně atd. RAdu na vás nevím, zkus se ale podívat jak píšeš o větší a přitom z dalšího textu plyne, že i ten malý není svatý- ovšem jeho tak nějak vnímáš líp-alespoň to na mě dělá ten dojem.