Přidat odpověď

S prvním dítětem jsem se dohodla skvěle. Měla jsem pocit, že je to mými super príma výchovnými metodami, a že to ti ostatní, co mají nemožné děti, prostě jen neumí. Teď mám druhé a v duchu se všem nebohým matkám omlouvám. Dva mu budou za čtyři měsíce a domluvit se s ním nelze. Jedině ho zabít.

Je to závislák neskutečný. Nemůžu opustit byt a nechat ho chvíli s tatínkem, usne jen se mnou, nemůžu vstát v noci z postele a jít na záchod, vyžaduje kojení milionkrát za noc a miliardkrát za den, stále zuří, prakticky nejí a pak má hlad a zuří o to víc.

Pomáhá mi to, že si ho tak jednou za tři týdny vezmou na víkend naši. Kupodivu u babičky a u dědy je to relativně hodnej mazlík, spí celou noc a vzteká se jen párkrát denně. Po návratu je stejně nemožnej jako byl před odjezdem, ale jak si odpočinu, tak to nesu líp a tak dva týdny mi zase přijde chvílema strašně sladkej, a to zrovna ani nemusí spát. Třetí týden počítám každou minutu, ale nějak to doklepu a zase jede za našima. Bez nich bych už byla u Choholouška. Díky mami, díky tati.