Přidat odpověď

Chci si jen popovídat, nic víc od toho nečekám. Děti spí, manžel v práci, přemýšlím ... Včera byly synovi čtyři roky. Kromě syna mám ještě dceru, které je rok a půl, rozdíl mezi nimi je 2,5 roku. Syn je náročné dítě. Od roku a půl bojujeme více či méně úspěšně s obdobím vzdoru. K tomu je neskutečně tvrdohlavý, což bude bohužel asi jeho povahový rys. Máme za sebou vztekání, válení po zemi, k tomu po narození dcery snad všechny typické příznaky žárlení, od počůrávání (trvalo asi 3 měsíce), přes útoky na dceru, teď na sebe už ječí navzájem. Do dnešního dne dceru nepřijal, říká, že ji nemá rád, nevezme ji za ruku, nedá jí pusu, nechce se s ní fotit ... Kvůli tomu ale nepíšu. Snažím se k oběma chovat stejně, nikoho nevyzdvihovat, a myslím, že to se mi daří. Poslední rok je syn strašně negativistický. To je asi to, co mě trápí nejvíc. Neguje totiž absolutně vše, co se musí. Takže celý den, od rána do večera s ním smlouvám, nutím, přesvědčuju a bez valných výsledků. Ráno vstane, nechce se umývat, nechce si čistit zuby, nechce se oblíkat, nechce jíst, nechce jít do školky,ve školce nechce malovat, spát, přijde ze školky, nechce jít s námi ven, večer nechce spát, opět nechce jíst, nechce stříhat nehty, vlasy, nechce se koupat. Kadí pouze do plíny. Je to asi psychický problém, řešíme to i s doktorkou, a ona říká netlačit na pilu, po každém nátlaku následuje zácpa Takže u každé z výše uvedených věcí s ním smlouvám, někdy se vzteká, někdy pláče, někdy se dohrabeme výsledku. Ale došlo to tak daleko, že když nechce ven, jdu raděj s dcerou na dvůr (naštěstí máme rodinný dům ), protože už fakt nedávám ty procházky s protivným uřvaným synem, který celou dobu řve, že chce domů. Toto trvá vlastně už přes dva roky a přiznám se, že někdy už fakt nemůžu, jsem z toho unavená a přemýšlím jak dál s ním. Mám o tom samozřejmě hodně načteno a napovídáno, nebráním se cizím názorům, vyzkoušela jsem kde co, ale NIC a NIKDO na něj neplatí. Vím, že je to asi Malý tyran, ale nevím, co s ním. Vyroste z toho ? Nebo nejde jen o období vzdoru, ale bohužel o povahové rysy ? Na myšlenku napsat vám mě přivedlo dnes to, že když se většinou zeptám svých kamarádek na jejich děti, tak každá říká, že je vše super a děti jim dělají radost. Jen já si vždy na syna stěžuji (ne před ním !!!). Říkám věci tak jak jsou, takže si třeba postěžuju, jak je to s ním těžký. Nebo je to někdy nutné, když jdeme někam na návštěvu, upozornit dopředu, že možná bude "problém". Tak si tak říkám - je taková doba, že je in říkat, že je vše v pohodě a všichni jsou happy ? Nebo mám problémové dítě jen já ? Mám ten pocit, že asi jo Jen na závěr musím napsat, když to tak po sobě čtu, že i on má samozřejmě světlé chvilky, má smysl pro humor, rád se se mnou mazlí, to vše, když je v klidu, vše klape a hlavně po něm nikdo nic nechce. Jelikož nad tím poslední dobou hodně přemýšlím, zjišťuju, že je vlastně citlivej a je chudák nakombinovanej ze směsice manžel - cholerik a já - citlivá a ty naše povahy se v něm hrozně bijou. Občas se v něm sama poznávám. Ale netuším, jak s ním hnout ... Mám strašnej strach, že se nám to vymkne z rukou a vyroste z něj grázl Hlavně mi neříkejte, že musíme na něj tvrdě. To je naprosto nejhorší a bez výsledku. Párkrát dostal na zadek a nemíním to už opakovat