Přidat odpověď

Ano, dnes je fakt taková doba, že je in říkat, že je vše v pohodě a všichni jsou happy. Nejednou jsem si všimla, že často to bývá naopak, jen se maminky stydí to přiznat. Já bych nechala druhé rodiče stranou.

Určitě nic nezkazíš tím, že se zajdeš poradit s psychologem. I kdyby nic, může pomoci alespoň tobě se vypovídat a uklidnit. Ale může i otevřít jiný pohled na syna a jeho trápení, případně na přístup k němu.

Já sama ještě tak velké dítě nemám, takže jen pocity - jak to čtu, trochu z toho cítím tu nezvládnutou žárlivost. Asociovalo mi to: důslednost v pravidlech (žádné dizkuze tam, kde nejsou na místě) a naopak přidání důvěry a důležitosti tam, kde je to jen trochu možné. Chválit, oceňovat, vyzdvihovat. Přiznat privilegia oproti malé sestře. Ale trvat na svém, pokud je něco potřeba. U nás platí - "Pokud budeš zdržovat s čištěním zubů/oblíkáním/uklízením, nestihneme pohádku". Případně jiný důsledek. Dodržet přes jakýkoli odpor. Příště připomenout. Časem vždy pochopí.

Jo a určitě z toho vyroste, neboj Nevím nic o tom, že by se prokázala souvislost mezi mírou vzdoru v batolecím věku a problémovostí v dospělosti.