Přidat odpověď

Berry Girl,
není pravda, že melancholici jsou rádi sami . Nebo teda ne u všech. Je mnoho dalších vlivů na to, co člověk chce a nechce, bez ohledu na temperament. Já samotu nesnáším a to jsem melancholik velmi vyhraněný (potvrzeno třemi nezávislými testy, z toho dvěma přímo od psychologů). Pravda je, že krize radši prožívám sama, ve společnosti se navenek moc nebavím, ale být sama ve chvíli, kdy není krize, mě dokáže totálně rozhodit. Melancholie je právě o těch výkyvech nálad, o tom, jak snadno je takový člověk vykolejitelný a o velké intenzitě prožitku. Ta se ale navenek nemusí skoro projevit, takže třeba vztekání s válením se na zemi, nějaké hlasité projevy přitahující pozornost, to rozhodně k melancholikovi nepatří. Vztek naopak spíše přechází do smutku, k různým pocitům beznaděje a bezmoci, melancholik se z něj neumí vykřičet. Pláč je také většinou spíše tichý, někde v koutku, často doprovázený pocity "raději nebýt"....i malé dítě melancholik se raději vybrečí někde samo (ke zklidnění pomáhá poslat ho do vedlejší místnosti, kde nikdo není) než aby ho při pláči někdo pozoroval, takže nemá tendenci vyvolávat pozoronost přitahující scénu.
Cholerik prožívá podobně intenzivně, ale jeho emoce se projevují navenek, takový člověk reaguje prudce, ale po odeznění emoce má "čistou hlavu" a situací se dále netrápí (narozdíl od melancholika, který je schopný prožívat totéž znovu a znovu, zůstává to v něm a to mu nedovoluje se zbavit té tíhy).
Samozřejmě, že u méně vyhraněných osobností (většina lidí) se může projevovat tu něco z tohoto, tu něco z tamtoho.

Další z toho výčtu, co se u mě jako melancholika určitě neobjevuje a nebylo ani v dětství:

"neco mu rikam a on jako by me vubec neposlouchal a v klidu mluvi o necem jinem, vubec ani jakoby nevnima"

naopak dokážu vnímat i několik lidí současně a reagovat na jejich pokyny a když na mě někdo někdy mluvil (zejména v dětství), dokázala jsem akorát mlčet, rozhodně ne si mluvit to svoje (narozdí od dětí s poruchami autistického spektra)

"ve skolce ma jednoho kamarada, o ostatnich vubec nemluvi, nezna ani jejich jmena"

o svých spolužácích jsem měla vždy přehled, ačkoliv jsem kamarádila vždy tak s jednou, dvěma....dodnes si pamatuju jména některých z nich....

"vseobecne neni pohybove nadany, v behu vzdy posledni, odrazedla ho nikdy nebavily, ted jezdi konecne aspon na kolo-odrazedle, nicmene nikdy nemel ani zadny uraz, protoze je na sebe extremne opatrny"

Tohle je věc, která vůbec nesouvisí s temperamentem, ale je hodně typická pro děti s AS. Já jsem rozhodně byla pravý opak a co se týče sportu, zkoušela jsem kdeco, i když jinak jsem dost "konzerva" a nové věci zkouším (a hlavně i po vyzkoušení přijímám) dost nerada....

Máš pravdu v tom, že zdaleka nemusí jít o žádnou "diagnózu", ale i kdyby, stejně jako na vrozeném temperamntu není nic špatného, ať je jakýkoliv, tak ani na žádné diagnóze není nic špatného, ať je jakákoliv. Člověk za to nemůže a jediné, co může dělat, je naučit se s tím žít. Pokud někdo nemá osobní zkušenost, může mu znalost (temperamentu nebo diagnózy) u dítěte pomoci. Ovšem jen tak z diskuze zkoušet určit, jestli jde o melancholika nebo aspíka k ničemu nevede.

Někdy je velmi obtížné oddělit, co je záležitost temperamentu a co už třeba toho Aspergerova syndromu. Už jsem psala, že někdy to rodič nakonec zvládne vychytat sám (třeba z těch knížek nebo díky přirozenému talentu), co a jak má dělat, ale někdy ten odborník může poradit i to, co tě nenapadne a ani to z žádné knížky nevyčteš.

Jo a ještě mě napadlo, v čem může být rozdíl a co asi dokáže posoudit právě jen odborník nebo maximimálně někdo, kdo dítě hodně dobře zná. V těch věcech, které jsou typické pro melancholika i člověka s poruchou autistického spektra (trvání na stereotypech, potřeba řádu) je asi podstatná i míra projevů. U různých poruch a syndromů se často objevuje slovo "nadměrné".
Ovšem na tom, jak k takovému dítku přistupovat, to mění jen málo, hlavně teda dokud je dítě hodně malé. Ke zklidnění vede stejná cesta, tedy dodržování stereotypů a zavedení řádu.....