Přidat odpověď

Já mám syna ve stejném věku. Taky je tvrdohlavý. Taky je vzteklý - jak něco není po jeho nebo se mu nepodaří, okamžitě je protivný. A to u blbostí jako že mu nejde otevřít jogurt a podobně. Okamžitě začne řvát, ačkoliv má letitou zkušenost, že mu s tím pomůžu. Pořád opakuju, že nemá křičet, že o nic nejde, že to opravíme. Ale ne, příště staví z kostek, jedna mu spadne a už je tu zase řev. Přitom když chce, tak umí tak dojemně prosit! Když řeknu "Já ti pomůžu, ale takhle se to neřiká." tak sepne ruce a jemňoučkým hláskem říká "Puosíííím". Vůbec nevím, kde k tomu přišel. Já ho učila říkat prosím, ale normálně a bez těch rukou. Jenže první je bohužel vždy ten řev.

Naštěstí dcera je starší a velmi hodná a trpělivá. A on ji miluje (i když takovým tím sobeckým způsobem), furt si s ní hraje.

U toho negativismu bych vybrala věci, které se opravdu dělat a musí a u toho setrvala. Třeba že si musí vyčistit zuby a oblíknout se. Ale jídlo bych nechala být. Když nechce, tak ne. Ale další dostane až bude čas, ne až si vzpomene. Když nechce stříhat nehty, nechala bych to být a ostříhala bych mu je ve spaní. Máš výhodu, že když nechce jít ven, můžeš jít jen s dcerou na dvůr.

Nešlo by nějak spojit mazlení obou dětí, aby k ní získal větší vztah? Třeba když se mazlíš s ním, tak přibrat i dceru? ne mu ji vnucovat, jen ji taky držet. Nebo naopak, když se ňuchňáš s ní, tak ho k tomu přibrat.

Můj kluk začal být vzteklý kolem roku a půl. Teď to není ideální, ale je to mnohem lepší. Jasně vidím zlepšení tím, jak nabírá rozum. Neumí své vzteky ovládat dopředu, vybuchuje pořád, ale netrvají tak dlouho a umí to následně napravit. Ty vidíš u syna nějaké zlepšení nebo ti to připadá pořád stejné?