Přidat odpověď

Heleno, myslela jsem to tak, že i když se přišel obejmout (můj syn), on ke mě, tak do mě chvíli bušil. Prostě se pral. Já ne. Já ho hladila, a on prostě za chvíli přestal. O žádném násilí není řeč
Dnes když nabídnu náruč a on přijde, už do mě nebuší.

Mmch o sobě jsem si vždy myslela, že to mám stejně, že se se vším potřebuju prát osamotě, že kdyby na mě někdo ve vzteku šáhnul, inzultuju ho. A ejhle, v 35 letech jsem zjistila, že to je jinak, že to byla sebeobrana, a že objetí funguje.

Nemluvím o Terapii pevným objetím. O tom nic moc nevím, přes odpor nechodím.
Ale můj vztekající se syn nepotřebuje samotu, nepotřebuje analýzu, potřebuje se vybrečet v náručí.