Přidat odpověď

On zuřil, nadával, kopal, házel věcmi, křičel, brečel, vyhrožoval že nás zabije atd atd, co lidi v amoku často vypouštějí. Tak jsem pochopila, že nepotřebuje odsouzení, na zadek, do jiné místnosti, ale naopak: říká tím- mějte mě rádi, něco mě trápí, neodmítejte mě, mám strašnej vztek a bolest a nevím co s tím.
Tak jsem mu vždy řekla: pojď se pomazlit, pojď za mnou, roztáhla ruce. On chvíli třeba ještě supěl, pak přišel, chvíli ještě bušil, brečel, pak křečovitě držel, pak se uvolnil.
A toho vzteku bylo čím dál méně, a objetí na zklidnění, když už z něj vyletělo co se dalo, a spíš už neví, co by, funguje prostě dobře