Přidat odpověď

Jak je motivuju?
Když usoudím, že to musí umět, i když to nepovažuju za prospěšný a zajívavý ani já sama, tak se motivuje těžko. Většinou říkám popravdě, že to budou potřebovat později, aby se mohly vzdělávat dál. A že já jsem za to, abych je to naučila zodpovědná, tak ať mi to doprčic nekazej a vezmou kus zodpovědnosti taky na sebe .
Když mám pocit, že to užitečný je, tak jim vysvětlim jak. Ono to vypadá, že třeba znát abecedu kvůli tomu, aby mohly hledat ve slovníku je nenadchne, ale 1)maj někde fakt uložený, že neumět to znamená nezvládnout něco co ostatní zvládnou, toho už jsem si víckrát všimla, že když na ně netlačím, ony se stejně začnou učit samy i to co je neba a nějak v tomto duchu to komentujou.
2)Občas nějaká ta situace, kdy by se jim orientace v abecedě šikla a v tu chvíli jim to, co jsem jim řekla, docvakne. Trochu beru i za svůj úkol takové situace mírně vyvolávat.
Abeceda a slovník byly jen příklady.
Na prvoukový věci (pak vlastivěda, přírodověda) je nemotivuju vůbec, protože tak jak to berem je to baví a taky po nich nechci žádný znalosti, co v nich zůstane, to v nich zůstane. Myslím, že je toho furt víc než u školních dětí, protože ty naše to fakt baví. Moc si nedovedu představit, jestli nás z toho někdo někdy bude zkoušet, protože jsem zvyklá jet si v tomhle podle vlastních osnov a na ŠVP se vůbec neohlížet.