Přidat odpověď

Každé dítě a každý člověk je jiný.
Taky jsem dostávala od otce hlava nehlava a dodnes si myslím, že si tím ventiloval spíš nálady než že by to mělo být výchovné. Taky jsem si řekla, že své dítě nikdy nepraštím.
Syn předváděl asi totéž, co Tvá dcera. Ač to není v mé povaze, řekla jsem si, že ho přeřvu. Jak začal se scénou, "seřvala" jsem ho. Nahlas, důrazně a bez rány. Na poprvé ho to zaskočilo. Udělala jsem to jen párkrát. Snad třikrát, čtyřikrát. On je povaha hodně "hrdá" a neústupná. Ale myslím, že velmi rád přistoupil na řešení vyhrocených situací ve stylu "malý ústupek". Já jsem na něčem trvala, on to odmítl, já jsem dusno "naředila" například tím, že kočička by jídlo z talíře neházela a syn nahlásil, že bude jíst hezky jako kočička.
Když jsme tohle začínali řešit, nebyl mu ještě rok.
Manžel trval na tom, že syn musí poslechnout bez těhle "odboček". A řekla bych, že mezi nimi vyrostla zeď - oba byli neústupní a vedli tyhle spory donekonečna a manžel na nich dokazoval ještě po týdnech, jak je syn nevychovaný. Přitom mě stačilo nasadit výraz, že hledám slova, jak syna sprdnout, nabídnout záminku k odvedení sporu a pak bylo po mém. Syn je už dávno dospělý a dodnes se s otcem hádá o prkotiny, v nichž ani jeden neustoupí