Přidat odpověď

já v tom vidím 2 roviny. Jedna je taková, že člověk má právo si fakt zvolit co chce a nechce, a může to být i cesta bolesti pokud je pro něj "schůdnější" než cesta léčby a odříkání, ať se to jeho blízkým líbí nebo ne. Druhá rovina je ta, co jeho odmítání léčby/přizpůsobení svého jednání svému stavu znamená pro jeho nejbližší okolí. Když řeknu třeba - cukrovkář odmítá dodržovat dietu a léčebné metody, může mít potíže takového rázu že třeba dojde k amputaci končetin či jejich částí atd. Pokud by pak bylo na mě, že já budu ten kdo ho bude všude vozit a vše za něj obstarávat především proto, že on se neléčí (a pokud by se lčil, k tomuto stavu by nedošlo), vadilo by mi to velmi. Takové cukrovkáře bohužel znám, a to už je bezohlednost - oni sami velmi silní, s velkými bolestmi, bércáky a kdovíco ještě, spráskli co se do nich vejde sladký mastný prostě kdeco, pak jim to udělalo svoje se zažíváním a druzí aby to pak za ně řešili..... to už jejich svoboda omezuje svobodu druhého, a i když fakticky s tím nejde taky udělat nic (nařídit léčbu lze někomu jen soudně a to ještě tak u alkoholiků a sex. deviantů).

No a pak znám ještě druhý extrém - kdy člověk neuměl přijmout fakt, že jeho dny se krátí z důvodu nevyléčitelné nemoci, a užít si je se svými blízkými, a snažil se za každou cenu podstupovat všelijaké typy léčby ať už klasické nebo všelijaké alternativní medicíny, a rodina musela skákat jak pískal, shánět první poslední a přitom bylo jasné, že to tělo v tom stavu nemohlo ani tu léčbu pobrat.....