Přidat odpověď

Markéto, díky.

Po pravdě občas uvažuju celkem egoisticky a říkám si, jestli by pro mě nakonec nebylo lepší najít si někoho jiného, kdo mě bude milovat. Táta dětem zůstane tátou pořád, ale někdy pochybuju, že pro ještě někdy bude partnerem.

A má to i druhou stránku věci - jak je psychicky nemocný, tak se poslední dobou často hroutí, je nejen na AD, ale čím dál častěji si musí vzít i nějaký z těch návykových oblbováků, aby přežil a uklidnil se (naposledy dnes v noci, kdy jsem mu málem volala záchranku, myslel, že má infarkt - a přitom je to jen v jeho hlavě).

Nechce se mi mít ke 4 dětem ještě páté, ráda bych měla normálního zdravého muže. Zatím mě drží můj slib "v dobrém i ve zlém", ale když si to spojím s jeho aktuálním vztahem ke mě, vážně začínám uvažovat, jestli se na to nevybodnout. Kdyby mě miloval, budu ho akceptovat s jakoukoli nemocí a podporovat ho v léčbě, ale takhle mi přijde, že jen vyčerpávám své chabé zbytky energie na někoho, kdo o to vlastně nestojí.