Přidat názor k článku Blízké setkání (s porodníkem)

Sylvo,
mluvis mi z duse. Kdyz se moje prvni dcera narodila klestemi (mimochodem prave v kadanskem CAPu, kde me par dni predtim PA ujistila, ze jako prvorodicka stejne v CAPu nevydrzim, protoze neustojim ty bolesti, a pri samotnem porodu me tak dokonale vystresovala, ze nasledna tisen plodu me uz ani neprekvapila - ale uprostred porodu uz clovek nikam neutece) a podruhe otehotnela v cizine, hledala jsem dlouho porodnici, kde nejenze disponuji vanou, ale hlavne se ke mne budou chovat jako k zene a svepravne bytosti, nejen jako k "pripadu". Uz jsem se skoro po cetbe knizky Henci Goer rozhodla, ze porodim doma, coz se ovsem nezdalo manzelovi, kdyz jsme konecne objevili misto, ktere jsme hledali, hodinu cesty od nas - a nakonec jsem neporodila ani doma, ani v porodnici, ale v aute, protoze mi cestou praskla voda a pak uz to slo neskutecne rychle, ani sjet z dalnice jsme nestacili (a tak si manzel, puvodne se branici porodu doma s PA, chytl Karolinku sam). Nicmene tahle zkusenost me naucila, ze porod neni udalost, ke ktere clovek potrebuje tym profesionalu se spoustou diplomu - a tohle je myslim duvod, proc nektere zeny nechteji rodit doma; dokud jsem si to nevyzkousela sama, neverila jsem, ze ve mne schopnost privest na svet dite je. Je to asi logicke - po vsech tech letech, kdy chodime se vsim za spoustou specialistu (s rymou na ORL, s ditetem do jesli...), se uz prestavame spolehat na schopnosti sveho tela a sve duse. Myslim, ze medicinske vedeni porodu ma i negativni dusledky pro budouci rodicovske schopnosti - tvari v tvar sebemensim tezkostem rezignujeme a volame odborniky, pripadne dite rovnou skatulkujeme jako spatne zvladnutelne, misto abychom spolu s nim hledali cestu a reseni.
Drzim palce a preju trpelivejsi partery v dialogu,

Eliska K.