Přidat názor k článku Blízké setkání (s porodníkem)

Tak jsem zpatky. Pokusim se napsat to kratce :o))).
Muj prvni syn se narodil v nemocnici. Chtela jsem co nejprirozenejsi porod, ale nakonec to dopadlo jinak. Porod byl velice dlouhy a komplikovany, ukonceny akutnim cisarskym rezem. Byla jsem rada, ze mi nakonec zachranili dite. Do porodnice jsem sla s tim, ze mi tam pomuzou a pripadne komplikace vyresi (bez ironie). Velice brzy se ale zjistilo, ze dite si nese nasledky z porodu a ja zacala patrat. Proc se udelo to ci ono, proc byl zvolen tento postup. Proc, kdyz se na monitoru uplne ztratily ozvy srdce plodu, lekar jeste zkousel dostat dite ven podtlakem a pak teprve pristoupil k cisarskemu rezu? No tech proc byla spousta. Byla jsem zpocatku rozhodnuta jit podruhe rovnou na cisare. Jenze zase jsem chtela mit vic deti.
Jeste nez jsem otehotnela podruhe, zacala jsem zjistovat, jak bude probihat druhy porod v nemocnici, kdyz jsem po cisari. Zjisteni byla nemila. Kanyla do ruky (pro pripad), kontinualni monitorovani, 8 hodin na prvni dobu porodni a max. 1 hodina na druhou. Absolutne jsem si neumela predstavit, ze bych za takovych podminek porodila. Bohuzel to zde v nemocnicich chodi vsude stejne, porodni centrum mam hodinu autem a musite se zde rozhodnout, kde rodit, uz na pocatku tehotenstvi (a pak tam cele tehotenstvi dochazet).
Takze jsem usoudila, ze pro me bude bezpecnejsi porodit doma. Moje PA, ktera vedla tym PA asistujicich pouze pri porodech doma (jediny v UK) ma opravdu bohate zkusenosti s porody po CS a kdyz se podivala do statistik z r.1995 (kde se sledovaly vsechny porody doma v tom roce) a do svych statistik, tak zjistila, ze v tom roce asistovala u 70% techto porodu.
Ja jsem se opravdu obavala komplikaci, plasila jsem az do konce. Ale po zvazeni vsech rizik, ktera me osobne hrozila (zejm. ruptura delohy), jsem se rozhodla rodit doma. A nelituji.
Nemocnice, kde se narodil syn, od te doby uznala sve chyby pri vedeni porodu a dostalo se mi omluvy. S nasledky, ktere si muj syn nese se asi nikdy nesmirim, ale snazim se s nimi zit. Lide se me vzdy ptaji, jestli dam nemocnici k soudu. Zatim jsem to neudelala, ale obcas je mi lito, ze synovi nemuzu zaplatit nektere terapie (pise se to takhle?).