Přidat názor k článku Blízké setkání (s porodníkem)

Milý pane Marku, již to tu několikrát zaznělo, ale po přečtení vašeho "zášť-dštícího" ubohého příspěvku, musím i já (zarytý nepřítel internetových diskusí) napsat pár řádek.
Porodnici U Apolináře, ani nikoho z jejich zdravotnického personálu sice osobně neznám, přesto věřím, že úroveň tamní péče, jako i přístup zaměstnanců k rodičkám, bude minimálně na takové výši, jako vaše neschopnost rozumně vyargumentované diskuze. Navíc naprosto nechápu, kde se ve vaší zen-budhistické duši bere ta militantnost. Vaši knihu Nová doba porodní máme doma a ač se vším plně nesouhlasím (např. závislost incidence GER na UZ vyš. v těhotenství), v podstatě se jedná o zajímavé čtení, které, když už nic jiného, může řadu nastávajících maminek srozumitelnou formou informovat o běžném průběhu těhotenství, porodu i šestinedělí v různých dobách a kulturách, tu naši nevyjímaje. Nic to nemění na tom, že vaše diskuze na vlnách ČRo (ať už 1 nebo 2), stejně jako váš článek výše, naprosto postrádají nadhled, pokoru a snahu pochopit protivníka.
Všechno, co děláte, je jistě záslužnou čiností; snažte se jen o trošinku jiný přístup a prezentaci vašich názorů, jinak vyzní jako nechtěný pšouk.
Nakonec vám však i musím poděkovat. Vždy jsem toužil být porodníkem. Chtěl jsem přivádět na svět děti a těšit se z každičkého toho nového tvorečka a radosti jeho šťastných a hrdých rodičů. Osud tomu však chtěl jinak a nakonec pracuji jako onkologický gynekolog a moje práce mě velmi baví. Naštěstí. Protože představa, že bych se denně setkával s podobnými, smysluprostými a rozumnými argumenty nepodloženými názory, mě děsí. A pak, že onkologičtí pracovníci mají k syndromu vyhoření nejblíže!