Přidat odpověď

Akyno,

já bych si to nedovolila, posuzovat jiné a jejich důvody. Proto jsem to velmi často já, kdo v autobuse stojí. A svoje děti vedu k témuž, přestože platí jízdné

Celková gentlemanská dohoda v autobuse zní "zdraví mladí dávají přednost starším či chorým". Buď na tobě jako na přistoupivším do plného autobusu musí být stáří či choroba vidět, nebo někoho poprosíš, aby tě pustil, nebo prostě stojíš.
Pokud se někdo zvedne sám, je to ideální, pokud ne, zeptám se někoho mladého na pohled zdravého poblíž. Kdyby řekl ne, tak to nehodnotím a pokud bych opravdu potřebovala sedět, poprosím někoho jiného (jezdím MHD furt, za ty roky už jsem několikrát poprosila, a nikdo mě neodmítl).

V práci to "rozdělení na sedící a stojící" má na starosti šéf a o některých ví, že mají bolavá záda, tak jim třeba přidělí místo k sezení přednostně, ačkoliv se jinak snaží místa spravedlivě střídat. Když je nevolno někomu jinému, na pohled zdravému, tak se o tom šéfovi zmíní nebo se zmíní třeba sedícímu kolegovi, a většinou pak může jet vsedě.

Takových situací, kdy je třeba brát ohledy, je hafo. Třeba u nás v práci je většinou "bitva" o týden dovolené kolem 5. a 6. 7. - dva státní svátky, s trochou štěstí má člověk 9 dní volna za 3 dny řádné dovolené. Lidi se o tuhle dovolenou jakž takž střídají, ale i tak je ji třeba nahlásit brzy. Rozvedená kolegyně by tak neměla šanci, protože její exmanžel jí hlásí termín své dovolené 30.4.
A představ si, vedoucí jednou za tři roky prostě počká a místo jí rezervuje