Přidat odpověď

mumie, to pevné objetí z vlastní zkušenosti se synkem taky doporučuju.
Pro nás to byla ta správná cesta, ke které jsem se dostala až když bylo synkovi cca 2,5 r. A co bych za to dala, kdybych se o ní dozvěděla dřív.
Načetla jsem si k tomu hodně a dokonce se i shodou neuvěřitelných okolností dostala na seminář Dr. Prekopové a pak to zvládla doma sama.

Určitě stojí za to dohledat si dokument ČT z roku 2011 z cyklu 13. komnata Jiřiny Prekopové.

Synek byl jako maličký taky hoodně náročné dítko. Je hodně chytrý a jako batole trpěl velkou frustrací z toho, že spoustu věcí nezvládne fyzicky, i když psychicky přesně ví jak na to a co udělat - jen to tělo, ty ručičky, nožičky atp. to ještě nezvládly, protože byly maličké a neobratné.
Navíc neoplýval velkou trpělivostí a od miminka to bylo takové to dráždivé plakací dítko....
Když se mu něco nevedlo tak, jak by chtěl býval úplně zoufalý, zlomený (buď vzteky mrštil tím, co mu nešlo a s brekem odběhl se někam schovat, nebo padl s obličejíkem v ručičkách na zem, na gauč byl úplně zticha a když jsem se ho ptala, copak se děje odpovídal "mamiko, já sem neťastnej!"). A nenechal si pomoci, nenechal a nedal se dokonce ani utišit, vzít ode mne do náručí... Dokonce mi přišlo, že tím nezdarem jakoby viní mne - což je sice absurdní, ale takhle jsem to cítila...
Ufff, jsem moc ráda, že už tohle máme za sebou!!!

Tímto děkuju Dr. Prekopové, mě se díky PO synek změnil jak lusknutím prstu - kdybych to nezažila sama, tak tomu fakt neuvěřím - už jsem tady o tom párkrát psala.

Patří to pro mě do stejného šuplíčku "zázraků" jako kineziologie - opravdu vždy když ji absolvuji ať sama, nebo s ním, sníží se počet synkových záchvatů o polovinu až 2/3 - fakt neuvěřitelné!

A ještě něco - zkus na něj zavrčet - on je ještě zvířátko, takže by to na něj mělo fungovat. Prý mají všechna mláďata savců vyvinutý tenhle instinkt - že když se vrčí, tak to znamená přestat s činností a uklidit se do bezpečí.
U nás to zavrčení fungovalo daleko líp, jak důrazné NE, plácání přes ručičku atp....

Tyjo, já nevím, jestli jsem měla natolik nestandardní dítě, ale faktem je, že normální a běžné metody na něj prostě nikdy nefungovaly.
Hrdý, temperamentní, extrovertní, chytrý, přepečlivý a nesnadno ovladatelný malý človíček = matka na půl cesty k Bohnicím! A to jako fakt.
Jen doufám, že tuhletu snůšku vlastností v životě využije co nejlíp!