Přidat odpověď

Taky mám dvouléto vzteklouna. Nastavili jsme si ale doma hranice a on si na ně pomalu zvyká. Klidně, laskavě, ale pevně je vyžaduju. Když nechce jíst? Nejí, ale nedostane dobrůtky. (to se mi to ale radí, když mám jedlíka). Dávám mu vybrat, co si dá - chceš kaši nebo rohlík se sýrem? Mango nebo jahody nebo borůvky? Vybere si, ale už se nenechám buzerovat, že by po přichystání chtěl to druhé (i když to taky zkoušel). Rozhodně bych ale nekrmila v noci.
Nechce na nočník nebo se oblékat: chceš jít ven na zahradu? tak se přece musíme vyčůrat a obléknout! Hodně zabírá: máma se taky vyčůrá, máma se taky oblékne. Chce dělat to, co my, tak to docela funguje na způsobu vzorů. (občas jako vzor zabírají šmoulové nebo autíčko Mac
No a když ho popadne amok, tak to neřeším a nereaguju. Naprostá ingnorace u nás funguje nejlíp, když bych ho muchala nebo se snažila uklidnit, tak by ho asi kleplo, takže nechávám, ať vztek ze sebe dostane.
(mimochodem, já když jsem vzteklá, funguju stejně - potřebuju to sama ze sebe dostat, kdyby mě někdo objímal nebo choval, asi bych ho zabila).
No a v neposlední řadě syna hodně zabavuju, zaměstnávám (strašně rád "pomáhá", tak ho zapojuju, co to jde) a snažím se před ním chovat vyrovnaně, v pohodě - abych to mohla chtít i já po něm.