Přidat odpověď

my máme dvě babičky. tchýně je generačně jako mí prarodiče - je to babička, co plete, peče buchty a v podstatě ji nikdy nezajímalo nic jiného, než pečovat o rodinu. Dětem čte, mastí s nima karty a dívá se s nima na AZ kvíz. Prostě prototyp babičky. S ničím nemán problém, měla tři děti a má 10 vnoučat, takže když se dítě třeba vztekalo, mávla nad tím rukou "no jo, to známe.." a nedělala z toho kovbojku. Dokud žil tchán, byl jako dědeček snem všech dětí. Lezl s nima po zemi, stavěl z kostek, dělal podivné zvuky, říkal infantilní vtipy, nechal je po sobě lézt...i starší syn, kterému byly asi 3 roky, když tchán zemřel, si pamatuje na to, jak si s ním děda hrál. Tchánovci nikdy nebyli moje krevní skupina, ale jsem jim opravdu vděčná za to, jak se věnovali mým dětem. nikoliv pouze proto, že jsme potřebovali hlídání, ale především kvůli tomu, že tím do života dětí hodně dali.
Mojí matce bylo asi 43, když se mi narodilo první dítě, a byla zrovna v první části své kariéry, nastartované díky pádu komunismu. Vždycky nás hodně finančně dotovala (měla z čeho). Dětem nečte, hry s nimi (až na výjimky, o kterých pak ještě rok mluví, občas fakt šílím, na co je nechá koukat (což je ovšem hlavně díky mému otci). Až moc především dceru otravuje hlubokomyslnými otázkami o tom, co chce v budoucnosti dělat, a dává jí až moc okatě "rady do života". Ale zároveň děti hlídala kdykoliv bylo potřeba a ona mohla, naučila je chodit do restaurací a chovat se tam civilizovaně, je schopná je vzít na parník, do zoo, kamkoliv po světe jede, jim každému zvlášť pošle vtipnej pohled. Protože je ještě při síle, bere kluky v létě aspoň tak na týden někam ke kamarádce na chalupu. Otec... ten s dětma nepodniká zhola nic. Svoji dědečkovskou roli dává najevo tím, že dětem rád kupuje dárky, nejlépe praštěné (což děti ocení). Nikdy s dětma nikam nešel. Nikky si s nimi nezahrál nějakou hru. Nikdy jim nečetl. Občas zablbne s klukama, když tam přijdeme na návštěvu. S dcerou si žel nedokázal vytvořit hezký vztah, byť je mi jasné že ji má rád - ale dělá ve vztahu k ní naprosto stejné chyby, jaké dělal vůči mě. Dcera se ho bojí a myslí si, že ji rád nemá.

Osobně těžko kdy budu babičkou toho prvního typu. Určitě někdy ráda děti pohlídám, i ve smyslu toho "splacení dluhu", ale pochybuju, že bych byla ochotná se obětovat ve smyslu dlouhodobého hlídání. Vždycky budu aktivní ve všemožných jiných směrech. Buchtu občas napeču, ale nebude to smysl mého života. Tuhle jsme se o tom bavily s dcerou a ta se smála, že opravdu ze mě teb "prototyp babičky" jako je tchýně nebude. Nevypadá naštěstí, že by mi to vyčítala. Doufám ale, že nebudu ani úplně jako babička druhého typu, která až příliš předává "moudra", i když naprosto chápu, že to máma myslí dobře.

Zkrátka, prarodiče jsou různí. Já myslím, že na babičky mají moje děti docela štěstí. Tchán už žel nežije a můj táta nějak nedokáže překročit svůj stín (nevyčítám mu to).
Jsem se nějak rozepsala pardon