Přidat odpověď

kdysi tu byla diskuze o tom, zda jsme orientovány na výkon, či na požitky.

Jsem také na výkon, jinak než ty, ale jsem a požitky si implantuju fakt lehce násilně, ale jde mi to čím dál tím líp.
Už mnohokrát mne napadlo proč jsem taková.

A odpověď už znám.
Vím, že psycholog tu bude působit jako rudý hadr na býka. Ale sděluji jen vlastní zkušenosti a pocity. U nás v rodině byli všichni lidé prostě výkonní.

Terapie mi pomohla v tom, že jsme si vyjasnili, že ač minulost mám zpracovanou, neumím některé věci - odmítnout, nevyhovět, nadávat a třeba i sprostě a nahlas, pochválit sama sebe - naopak na chvále jsem si našla to ale, takže i negativně, dát najevo nelibost, nepříjemné pocity.
Taková udušená..

Mně terapie pomohla v tom, že když bouchnu jak piliňáky, už opravdu bouchnu v momentě, kdy by už dávno poslal do háje někdo jiný.
Prostě zcela oprávněně.
Pak se to trochu tavilo do momentu, kdy jsem si začala vymezovat tu pozici průběžně, - to, co vadilo jsem začala sdělovat průběžně a průběžně se bránit.. obrácení Ferdyše Pištory.
Už si i zvykli a všichni.

Někteří uvítali i s nadšením.