Přidat odpověď

To není prohra, ale výzva. Dej si čas, představ si důkladně život v každé z těch dvou variant - s dítětem, po potratu. A pak se zeptej sebe samé, jak ses ve kterém životě cítila.

Ty jsi nic neprovedla, to dítě se rozhodlo, že k vám přijde, a ty se máš rozhodnout, jestli ho přijmeš - a pokud ho přijmeš, nemáš si vůbec co vyčítat. Pokud ne - pokud si jsi jistá, že je v to v danou chvíli pro tebe a tvou rodinu i to dítě nejlepší řešení, i to je legitimní volba. V tomto případě se mohou výčitky objevit - myslím, že jakousi více či méně vědomou úctu k životu máme asi všichni. Rozhodnutí mít dítě by ale nemělo být založeno jen na minimalizace očekávaných výčitek, mělo by být tak nějak pozitivní, zkrátka "chci to dítě" nebo "chci žít dál život tak jako dosud, pro další dítě v něm není místo".

Ještě nedávno jsem měla vůči potratům mnohem odmítavější přístup, ale čím dál víc si uvědomuju souvislosti a docházím k závěru, že narodit se nechtěně a s rizikem, že se to po zbytek života nezmění, není vůči té bytůstce fér. Já sama bych tedy dítě přijala, ale dovedu akceptovat, že jiná žena ne, a pak je lepší, aby se rozhodla podle toho.

Tak jak tak fandím všem neplánovaným dětem na cestě, aby je rodiče vědomě přijali a měli příležitost zjistit, jak jsou úžasné a jak je teprve s nimi jejich rodina kompletní