Přidat odpověď

Pam, to máš těžký, jednak u některých kolegů tu lásku k lidem nevidíš ani v době, kdy jsou čerstvými absolventy, jednak u některých tý lásky rychle ubývá pod tlakem vyhoření, a je těžké je za to vinit, protože oni sami jsou obětí absurdního a nesmyslnýho systému.
Já se za vyhořelou nepovažuju a mám tam hodně tý vnitřní motivace v tom, pomoct někomu, aby mu bylo líp (a když se povede, mám fakt radost), ale netvrdila bych, že to je (jen) moje zásluha, hodně k tomu přispívá i to, že jsem se ve svém oboru vyhnula takovému tomu šílenému přetížení ve službách, jak jsou normální v somatických oborech třeba v menších nemocnicích. To by bylo na dlouhou debatu... někdy člověk může slíbit upřímně kdeco, a potom zjistí, že to je schopen dodržet jenom zčásti.
A já se necítím povolaná soudit - jako jo, znám takový kterým bych dala pěstí - ale znám i takový, kteří tak můžou působit, ale já třeba vím, proč to tak je, a tím kamenem si nehodím.