Přidat odpověď

Tak zkusím znovu a lépe:
Od určitého věku miluju básně. Přečetla jsem jich spoustu. Zmíněný Wolker- na tom jsem začínala. Moje máma mi dala knížku do ruky s tím, že ho v mládí hodně četla a že ho má ráda. Pak jsem četla spoustu jiných. Občas jsem i básničky psala.
Ve škole mě rozbory nebavlily, dokonce si myslím, že jsem při nich nevnímala co se děje a radši jsem si četla.
Teď jsem otevřela tu čítanku, čtu báseň- zdá se mi na třeťáka celkem těžká, chci si ji několikrát přečíst a vnímat, abych ji pochopila, jenže hned za jednoodstavcovou básničkou je 8 otázek:
Kdy se báseň odehrává? Proč si to myslíš? Jakou má asi básník náladu? Proč asi takovou náladu má?....atd.
Jakoby mi mozek přeskočil z určité formy vnímání do jiné. Když si navíc představím, že jsem devítileté dítě, budu se snažit na otázky odpovídat tak, že budu čís slovo po slovech a hledat slovat, která mě na to odpovědi na otázky upozorní. Tedy- takové dítě, zahlédne-li slovo strach, odpoví, že básník měl asi strach, přestože žádný strach neměl. Dalo by se říct, že právě proto se rozbory dělají, aby k tomuto nedocházelo. Ale nenutí děti k tomu způsobu právě ty rozbory? Že jim není dovoleno, nebo umožněno, báseň si v klidu prožít.
Já jsem toho Wolkera tenkrát četla každou báseň třeba pětkrát, abych ji pochopila, ale proto, že mi máma řekla, že se jí to líbí a já jsem se chtěla do ní vcítit. Věděla jsem taky něco o Wolkerovi a chtěla jsem se vcítit do něj. Otázky ve škole by mě k tomutéž, myslím, nepřiměly.
Přemýšlím, jak s dětmi mluvit o básních tak, aby se je naučily cítit, chápat.
Myslím si, že se příliš uvažuje technicky a racionálně. Byť děti taky učím především myslet- ať už logice nebo kritickému myšlení, říkám si, jak v dětech ještě navíc podporovat tu druhou stránku. A jestli třeba tím racionálnem tato stránka není přebyta.
Ti, které školní rozbory vedly k pochopení básní, k lásce k nim, k vlastní tvorbě- Ty prosím, aby mi napsaly, jak toho bylo docíleno. Já nikoho takového neznám.