Přidat odpověď

Já třeba instinktivně dělám to, že když si přečetem nějakou báseň, která mě zaujme, tak to řeknu- že se mi fakt libí, jaká je zvučná, ta hra se slovy, atd. Někdo jiný třeba řekne něco k tomu, nebo taky ne. Nebo se ozve někdo jiný ze čtenářů, že ho to zaujalo. Pak si jí třeba několikrát přečtem. Atd.
TO dělám nějak automaticky, aniž bych se cíleně snažila děti učit. A najednou, když si vezmu tu čítanku, tak je tam nějaký postup a nutí mě to přemýšlet nad tím, jestli něco takového taky cíleně zařadit do výuky nebo ne. A nějak se mi to příčí. Ano, některé otázky jsem vynechala, pár jich položila, ale děti moc nekomunikovaly, přestože předtím chtěly báseň několikrát znovu slyšet a evidentně je zaujala.