Přidat odpověď

Kudlo, zrovna tady bych řekla, že spojování umění číst s "poutavým přibližováním autora" je poněkud nešťasné řešení.
Autor ve školním použití je něco otravného, co si musím nahustit do hlavy, protože jinak bych dostala nedostečnou, nepřijali by mě na střední a poté vysokou školu a musela bych jít dojit krávy (nebo čím se dneska straší děti).

Autorovy duševní stavy mě zajímají potud, pokud mám zrovna náladu je zkoumat a trefit se u školáka s takovým průzkumem mezi devátou a desátou hodinu dopolední je kumšt, který většina pedagogů neovládá skoro jistě.
Takže to dopadne zákonitě tak, že do "budoucího čtenáře" je nahuštěno to, co si myslí někdo, jehož průzkumy se považují za obvyklé, dostatečně učené a byly převzaty jako vhodné pro studium literatury.

Žáček ti to takto nenapíše, ani nesdělí, ale prožije to jistě.

Čtení se má odvíjet od momentální nálady čtenáře a vážně dneska (nepříklad) nemám náladu na Annu Kareninovou, vrhající se pod vlak, takže vykutám nějaký líbivý brak, napsaný vytříbeným jazykem.
Jsou tři věci, které jsem nikdy nedokázala přečíst - Vojnu a mír, Jiráskovo dílo kompletně a Tři mušketýry. Jirásek je nudnej a může být přibližován jakkoli poutavým způsobem, vadí mi použitý jazyk a rozvláčný způsob a u něj nepomáhá ani můj systém přeskakování nudných pasáží, ostatní může být otázka mizerného překladu.
Od školních let mám "výuku" přísně oddělenou od "čtení", přesto si myslím, že jsem čtenář, ale svobodný a volící texty a příběhy, kupodivu volící i to, čemu se říkávalo povinná četba.

Navíc nemám potřebu to dílo, ani pocity sdílet a vypáčit ze mně diskusi o díle je nadlidský výkon, shrnu to jedné věty a to jen ze zdvořilosti.