Přidat odpověď

Řezání nepomáhá.

Já prostě třeba na tom hřišti (pokud stávkovalo) dítě čapla za ruku a odtáhla.
Výběr byl jasnej - buď půjde dobrovolně, nebo holt takhle.
Rozhodně výběr nebyl o tom, jestli vůbec půjde.

S tim zdravením v obchodě, to bych nehrotila - vyžadováním se to akorát znechutí, tam je lepší jít prostě příkladem, ony se děti jednoho dne přidají.
Já to měla se starším synem složitější - neuměl mluvit a teprve mezi pátým a šestým rokem zvládnul "ahoj" (dobrý den ani náhodou), tak na mě občas někdo blbě koukal, že mu nic neřeknu. No, ale nebudu ho buzerovat za něco, co je mimo jeho možnosti, že...

Co se týká sporů se sourozencema, tam lepší, než okřikovat nebo zakazovat, je říkat, co ano. V první fázi třeba "jestli si s ní chceš hrát, tak takhle...", v horším případě oddělit a vysvětlit, že vrátit za sestrou se může, až bude schopen se k ní chovat slušně. S rizikem, že on Xkrát řekne, že bude, Xkrát to poruší a Xkrát bude opět oddělen. Dokud to nepochopí. Je to teda náročný na důslednost, ale bez ní to nejde.