Přidat odpověď

Těžko radit takhle virtuálně, tvého syna neznám, takže můžu jen vložit, jak bych asi reagovala já:
- na hřišti: před příchodem na hřiště bych se s ním domluvila, jak dlouho tam budeme, pokud by při odchodu reagoval nevhodně, rovnou bych ho upozornila, že s ním na hřiště už příště nepůjdu
- v obchodě: zdravení také synovi připomínám (a to je starší), naštěstí k tomu nemá připomínky, ale pokud by je měl, tak bych mu klidně vysvětlila, že mu to budu připomínat tak dlouho, dokud se to nenaučí dělat sám od sebe - a pokud s tím má problém, tak bude sedět doma a do obchodu chodit nebude
- agresi mezi sourozenci se asi nevyhneš - já v takových situacích děti separuju... agresi směrem k sobě bych nesnesla, důrazně bych mu vysvětlila, že takhle se k sobě lidé nechovají a ať už jsou příbuzní nebo cizí, musí se spolu domlouvat a bude se to muset naučit i on
- po obědě: taktéž, uklízíme si po sobě všichni, budeš si uklízet i ty, v domácnosti žádného sluhu nemáme, takže si po sobě každý uklízí

Jinak se přiznám, že na takové ty řeči typu
"já vím, že by sis chtěl ještě hrát...
"rozumím tomu, taky by se mi nechtělo z hřiště domů...
- na to prostě moc nejsem.
Trochu se mi zdá, že jak píšeš, že se lekneš a nevíš jak reagovat - že on to prostě vycítí a pak si dovolí agresi. Myslím si, že musíš být prostě rozhodná a přesvědčená o tom, že takhle ne - a dát to najevo (třeba i zvýšeným hlasem). Fyzické násilí neuznávám, ale ani takové plané řečnění pořád dokola mi není vlastní.

Jinak ovšem přiznávám, že nevěřím na dokonalé děti - i moje děti občas plácnou něco, za co se zastydím. Neberu to tragicky, někdy zabere i humor, ironie - aby tomu človíčkovi došlo, jak hloupě se zachoval.