Přidat odpověď

Boubí, moc dobře rozumím, jak Ti je. U nás je takový od mala starší 10-ti letý syn. U něj jde o jakousi verbální agresi. Není to až tak vyhrocené jako u Vás, navíc to většinou "praktikuje" "jen" směrem k nám, bráchovi, babičkám, dědům, možná v mírnější podobě ke kamarádům. Ale zase je mu jedno, jestli takto na nás křičí doma, venku, před cizími lidmi. Ve škole nebo s cizími lidmi nic takového neprovozuje. Dle jeho slov proto, že by se přece před nimi neshodil, co by si o něm mysleli. Cizí jsou pro něj automaticky asi větší autorita nebo co. Ale zamrzí to, a to dost. Člověk si pak říká, kde udělal chybu, když k cizím si to nedovolí a k lidem, kterým na něm záleží, ano. Zatím jsem nepřišla na způsob, jak to odbourat. Aby si něco takového k nám nedovoloval. Jak říkám, jde jen o to, že se hned naštve, křičí, že jsme hnusní, hrozní, nejhorší, nic mu nedovolíme. Kvůli sebemenší blbosti se rozohní a naštve. Jako by to se sebe potřeboval vykřičet. Nevím, kde k tomu přišel, doma se tak nechováme. Naopak pokud se nechoval dobře, nikdo mu neříkal, že je hnusný, nejhorší apod., ale vždy jsme třeba říkali, že jeho chování je takové a makové. Snažili jsme se tu kritiku, kárání nemířit na jeho osobu, když byl menší. Teď mám tendence křik mu oplácet křikem. Už neumím být v těchto situacích klidná. Občas byla i facka, ale ta nepomohla v tom, aby se to příště neopakovalo. To si jen člověk uleví sám, je to taková rychlá zkratovací akce.