Přidat odpověď

Já si také myslím, že reaguješ správně. Starší je aspík a od malička má přehnané reakce (až agresivní). A nejvíc pomáhá cukr a bič. Pevné hranice, přes které to prostě nejde, zároveň se mu snažím věnovat. Když byl malý (kolem těch tří, čtyř let), tak měl takové to autistické chování, kde bylo nejlepší jakýmkoliv záchvatům vzteku předcházet (třeba neměnit pořadí oblékání apod.). Když už záchvat vzteku, agrese, řvaní apod. nastal, tak nic na něj neplatilo. Prostě to přežít a když už bylo po, tak si s ním o tom v rámci možností promluvit.
Jinak co se týká hřiště, jízdy na kole, koupání apod., tak dodnes dopředu říkám, jak dlouho tam budeme a ví, že když řeknu ještě třikrát sklouznou, tak přes to vlak nejede. Fyzické tresty byly úplně k ničemu, jednou jsem ho v afektu zkusila opláchnout studenou vodou, no bylo to ještě horší. Uf, ještě, že z toho aspoň trochu vyrostl...
Jak už tu bylo psáno, ty hranice musí být pevné, ale zas nesmí být pro něj až moc svazující. Třeba to zdravení, já bych to po něm nevyžadovala. Když po připomenutí, že má pozdravit, má svůj "projev", nechala bych tomu čas, není to to nejdůležitější (podle mne), pár měsíců bych ho nechala nezdravit a pak bych to znovu zkusila. Důležitější je, aby uměl ukončit hru (třeba to hřiště). Nebo aby respektoval hračky své sestry. Třeba nebudeš bez dovolení si brát její hračky. Když chceš její hračku, zkus jí půjčit nějakou svou. Když neposlechne, musí přijít trest, přiměřeně mu zakázat nějakou činost, kterou má rád.
U nás jako odměna je, že večer může jít na počítač (přes den je počítač tabu) a jako trest, že se mu krátí čas na počítač, za každý afekt, agrese k bráchovi apod. o půl hodiny - ale ještě před tím, když vidím, že se k tomu schyluje (malej brácha mu něco provede - není to andílek, a starší mu to chce nepřiměřeně oplatit), tak musím rázně zakročit, houknout na něj, že bude "půl sedmá", aby se zarazil a pak řešit, co se mezi nimi stalo.
Ve věku od těch tří a půl do cca pěti to byly boje o přežití, často jsem se těšila, až si budu moct lehnout do postele... Pak nastal zlom a se starším je najednou domluva.
Nevím, jestli můžu napsat jako útěchu "Buď ráda, že je podle psycholožky normální" (pro mě byla spíš útěcha ta diagnoza). Najít si jiného psychologa? To moc neporadím. Můj názor je, že sebelepší psycholog (stejně tak sebelepší rady z netových diskuzí) neporadí víc, než mám na dětech sama odkoukané.
Jediné rady, které mi od psychologů pomohly byly: zkusit předcházet afektu, fyzicky netrestat, hodně se dítěti věnovat a hlavně do péče o něj co možná nejvíc zapojovat tatínka, babičky, dědečky, abych na to nebyla úplně sama.
Držím palce, chce to trpělivost