Přidat odpověď

přiznám se, že jsem matka tvrďas, takovéhle výlevy jako bouchnutí do mě nebo křičení na mě si drahoušci u mě zkusí jednou. Nebiju je řemenem ani rákoskou, ale přesně to popadnutí za bradu nebo zezadu za krk (prsty jedné ruky), s tím, že k nim přidřepnu a z oka do oka na ně houknu "DOST! t-o-h-l-e u-ž v-í-c-k-r-á-t n-e-d-ě-l-e-j". Nemám problém jim dát trest typu nekoukat na pohádku / nečíst ji (pokud je to v době před tím než má být, ne moc daleko dopředu), nebo nedat po obědě něco dobrého, nebo s nimi nejít na slíbenou aktivitu (plavčo) a místo toho uklízet. Stejně tak mi přijde fajn si s nima o tom večer povídat (obvykle jsou už v pelíšku, takže za žádným bagrem či panenkou nejdou). Asi dávám dětem dost pevně pocítit co jo a co už ne, na druhou stranu jsem přístupná argumentům "proč jo" pokud je na to čas a prostor (nemůžeme se stavit na hřišti pokud zrovna jdeme na autobus, ale můžeme se tam stavit cestou zpět pokud o to projeví zájem).
Promiň, ale nemám ráda styl výchovy, když matka typu "leklá ryba" filozofuje s batoletem na téma zda může či nemůže to či ono. A ono 4,5 leťák je sice už víc podobný školákovi než batoleti, ale rozumově.... prostě dávat na výběr opravdu s citem, a mít jasno v tom, že jsou věci o kterých se nediskutuje a rozhoduje výhradně rodič.