Přidat odpověď

Během posledního roku se prudce zhoršilo myšlení a chování našeho dědečka. Už předtím se nějakou dobu u něj objevovaly stavy jako záchvaty vzteku, nic mu nebylo dobré, vše mu vadilo, hodně nadával, postupně odmítl cokoliv dělat, skoro i hýbat se, přestal jakoby uvažovat, stal se postupně zcela nesamostatným, dokonce se sám ani neobleče, přestože chodit a hýbat se ještě zvládne. To samé v oblasti hygieny a vůbec veškerého fungování. Působí to tak, jako by prostě "vypnul" mozek. Dříve byl extrémně spavý, ale to už neplatí, vyžaduje 24-hodinovou pozornost, mluví zmateně, bez smyslu a významu, hodně nadává, má neustálé zrakové halucinace, které má ale extrémní potřebu sdílet. Rodina to vše chápe, ale z toho neustálého nadávání, nesmyslných řečí, výhrůžek atd. je celá rodina po tom posledním roce psychicky na tom velmi špatně. Nepomáhá pouštět jeho slova "jedním uchem tam a druhým zase ven", protože dědeček vyžaduje stále odpovědi a reakce, pokud mu někdo neodpoví, hodně se uráží, křičí a nadává. A to i v noci, kdy nemůže spát a tak bloudí po domě... Nelze se s ním na ničem domluvit, nespolupracuje téměř v ničem... Léky žádné neužívá, protože jeho praktický lékař a někteří další jeho lékaři se vyjádřili v tom smyslu, že v jeho věku už to nemá cenu Vůbec vlastně nevíme, jak správně s takhle nemocným člověkem komunikovat. Ti, co o něj pečují nejčastěji, jsou už tak na dně, že na dědečka křičí také, protože jim zcela vypovídají nervy. Ostatní rodina jim pomáhá, ale kvůli vzdálenosti a zaměstnání to nejde zase tak často... Máte někdo prosím užitečnou radu, jak se správně chovat k dědečkovi, co dělat a co nedělat a především, jak s ním účinněji komunikovat? A lze jeho stav nějak vylepšit, třeba pomocí léků? Děkuji... Rodina je zoufalá, Alzheimera široko daleko a napříč generacemi nikdo neměl a lékaři moc neporadili...