Přidat odpověď

Souhlasím.
Jasně si pamatuju ty vlny vzteku, které mě jako dítě polévaly, když se matka snažila mě z nějakého pofidérního výchovného důvodu nějak omezit (naštěstí to nebylo moc často). To se člověk až dusí.
Celé dětství jsem chtěla být velká, abych konečně přestala někomu podléhat. Vzpomínám si, jak děti někdy v páté třídě říkaly, že by chtěly být zpátky v první (pohodička, krátké vyučování). Já se úplně otřásla při představě, že bych pak musel a TO VŠECHNO absolvovat znovu.
Tentýž zuřivý vztek jsem pozorovala na svém dítěti, když jsem se ho snažila při zlobě pevně obejmout, takže jsem toho ale honem rychle nechala.
Podle mě se musí postupovat strašně opatrně s čímkoliv, co zavání lámáním vůle, aby člověk ze svého dítěte nevychoval pokrytce, který se navenek podvolí a uvnitř má... cokoli.
Svůj přístup k výchově bych nazvala spíš vyjednáváním. Nevím jestli to je dobře, ale pro sebe, pro nás, v tom vidím jedinou cestu.