Přidat odpověď

víte, sleduji vývoj péče o děti postižené hybnou poruchou desítky let. Je to užasný pokrok, zejma v časnosti dětekce. Když prof. Lesný psal v padesátých letech min,. století o DMO, uváděl průměrný věk v době diagnosy 5 let a uváděl také, že většina dětí umírá do 14 let věku. V osmadesátých letech jsem pět let vedl stanici pro léčbu poruch hybnosti, prošlo jí za tu dobu 700 dětí dio čtyř let věku, některé vícekrát, celkem cca 1 700 hospitalisací. Zaváděli jsme Vojtovu metodu, rehab, sestry se školily u pí Klemové v Praze, které přešla přímo od dr Vojty (tehdejší NSR), do té doby byl jen handling, facilitace, stimuulace, rečlaxace a pasivní cvičení. Efekt Vojtovy reflexní terapie byl zjevný velmi brzy. V tu dobu byly hybné poruchy detekovány v 8 měsících věku a my jsem dobře viděli, jak by bylo třeba detekci časnější, aspoň ve 4 měsících. Dnes je ta detekce daleko časnější a tžěžkých hybných postižení výrazně ubylo i vzdor tomu, že je více dětí narozených jako nezralé. Přibylo poznatků o etiopatogenese a patofysiologii hybné poruchy a tak i možností časné detekce jejich markerů. Jsou to roky sbírání zkušeností a přibývání možností, roky docela tvrdé práce. Přijde mi docela úsměvné, že se tomu může postavit někdo vybavený toliko intuicí a vlastními představami. Ale nechť.