Přidat odpověď

Nano, k té sociální izolaci, náš příklad:

syn se od malička bál dětí. Opravdu se jich bál. On velmi brzy mluvil a nedokázal nejdřív vyjít s dětmi, které nemluvily, bez verbální komunikace se neobešel.

Pak se začal hradit vůči dětem obecně, nechtěl mezi ně chodit, bál se chumlu, smíchu, pošťuchování, nedostala bych ho tam.

Okolí radilo - hodit do vody a začne plavat... To jsme odmítli. Nechali jsme mu čas, aby si tempo ukázal sám. ŠKolka nepřipadala v úvahu (ne, že bych o ní jinak uvažovala). Ale my pracujeme oba doma, což je výhoda.

Před rokem jsem ho začala dávat do lesní školky, co jsme dělaly s kamarádkami a jejich dětmi. Výhoda byla, že jsem tam mohla chodit s ním. Čtvrt roku jsem chodila všude s ním. Po tom prvním čvrt roce jsem zůstávala v táboře a on s nimi sám odcházel do lesa. Po půl roce už chodil úplně sám na kroužek. Dneska se naprosto bez potíží dává do řeči s dětmi, vrhá se do chumlu, honí se s nima, pomalu je ho nejvíc slyšet

To by tedy byl náš příklad k tomu strašáku zvanému SOCIALIZACE. On prostě potřeboval svůj čas a já děkuju Bohu, že jsme mu ho mohli dát a dali. Té velké změny si všímají i naši známí, je to vidět na první pohled.