Přidat odpověď

Jazykové učebnice mají jen přibližné označení. Ono to neznamená, že např. slovíčka v knížce pro B2 odpovídají B2 a slovíčka pro C1 odpovídají této úrovni. Spíše probrání obou knížek znamená širší slovní zásobu. Stačí vzít dvě řady učebnic, některá slovíčka můžou být v jedné řadě učebnic v prvních lekcích, v druhé se můžou brát o dost později. Více se shoduje gramatika. Na úroveň B2 by měl znát veškerou gramatiku, na C1 je malé rozšíření. Kdo zná perfektně gramatiku z učebnic B2, zkoušku C1 by určitě udělal, jen by malinko kleslo procento. Bude tam jen pár věcí navíc, ale jde už o okrajovější témata z gramatiky. Pokud jde o mluvení, tak C1 by měl mluvit hodně plynule, u B2 je laťka trošku níže.
Kdo se učí na nějakou zkoušku, třeba B2, tak klidně může užívat učebnici pro C1. Ničím tím nechybí. Možná bude umět něco navíc, ale snad se jazyk člověk neuží na zkoušku, ale aby ho uměl. Navíc tu učebnici přímo avizují jako B2/C1. Tj. je přímo plánovaná pro cílovou úroveň, která může být jak B2, tak C1. Když se žáci učí něco ve škole, tak motivace bývá nižší než u motivovaných dospělých. Dělat náročnější knížku stejně znamená dosáhnout spíš té nižší úrovně.
Je dvojí styl učení. Jeden, učit se méně, ale hodně důkladně. Z knížky pak umět testy třeba na 95%. A nebo toho probrat víc, ale tolik to nedřít. Znalost může být 80%. Celkově ale těch 80% může znamenat větší objem. Chtít něco umět perfektně začne být od určité úrvovně hodně časově náročné. Vyplatí se učit se větší objem a méně důkladně.
U učitele by mě více zajímalo, jestli jazyk dobře umí. A pak, jak umí učit, jak vede výuku, jak donutí žáky, aby se mu učili.