Přidat odpověď

Tak u staršího "nechat vyřvat" absolutně nefungovalo. Řval tři hodiny, už nevěděl ani proč, až z toho usnul. To tě nechci strašit, ale mě to "vyléčilo" z "nech ho vyřvat". Lepší je problémům předcházet a prostě dělám kompromisy. Malý si nechce sundat ponožku, tak jdu a pomůžu (nesundám, ale zaháknu prstíky, aby si ji malý sundal sám). A snažím se povzbuzovat, že je přeci velký kluk a ponožky si umí sundat sám. Případně ze sundavání ponožek udělám hru apod. Samozřejmě to nejde vždycky, taky se na zemi zmítá a vzteká se, v tu chvíli od něj odcházím a doufám, že ho to přejde. Ale snažím se, aby k takovým tříleťáckým záchvatům vzteku nedocházelo...
Jinak co se týká sousedů, bydlíme v paneláku a kluci prostě dupou sousedce nad hlavou. K tomu čas od času hlídám neteřinku, to je pak hukot. A co mám dělat? Mám je přivázat k židlím? Snažím se s nimi být hodně venku, aby se vyřádili, ale většinou to dopadne tak, že já jsem totálně vyšťavená a raubíři pokračují ve venkovním řádění i doma. Tak se omlouvám, vysvětluji sousedce a to je asi tak všechno, co proto můžu udělat. Abychom si pořídili domeček, na to fakt nemáme. Sousedka taky ne, tak to musíme přežít všichni... Sociálku na nás ještě neposlala