Přidat odpověď

Nad možností odejít jsem přemýšlela mockrát, ale mám to tam ráda. Vím jistě, že se to tam nezmění, toto je stav, kterej prostě někdo vydrží delší a někdo holt kratší dobu, ale je to tak a nikdy to nebylo jinak.
Do práce jezdím ráno o půl sedmé a domů se vracím večer o půl osmé. Denně. Sem tam den volna. Mám děti....
Kolikrát jsem tam zadarmo, protože musím a nikdo mi to nezaplatí. Proč musím? protože je to třeba a kdybych se ozvala, letím rovnou. Proto jdu a držím hubu.
Po práci se koukám, ale abych byla upřímná, bojím se i toho, že by nastala ta chvíle, kdy bych měla od tam odejít.........ta scéna......a ty nervy kolem toho.jo, tak to člověk vydrží, to je jasný, ale i toto mě straší v hlavě. V nocvi se mi zdá o práci a přes den přemýšlím za co mě seřve další den.