Přidat odpověď

Nemám trauma, ale stále funguju ve vzorcích, které mám od rodičů. Je pro mě jednodušší se zhroutit, protože jsem prostě HROZNÁ, za nic nestojím, nejsem hezká, nic neumím, a nikdo mě nechápe, ..., než se postavit čelem tomu, že se jen něco nepodařilo, s někým jsem si neporozumněla, něco se nedalo udělat dobře (a ani z povahy věci prostě nešlo). Pro "normální" lidi je to přehrávání, když vidí hezkou, úspěšnou ženu, která sama sebe vidí jako naprostýho debila. Jenže tak mě viděli moji rodiče, když jsem nedonesla jedničku, když jsem chtěla něco jinak než oni. Bojuju s tím tvrdě a už se mi to stává jen ve chvílích přepracování a únavy, že se najednou vnitřně sesypu a nedokážu na sobě vidět nic dobrého. Jinak žiju v realitě, aspoň se snažím.