Přidat odpověď

Arzacheno, jak já ti rozumím ... Mám dceru stejného druhu jako je tvůj syn, jen s tím chozením na záchod naštěstí problémy nemá. Jsou jí 4 a čtvrt, má ročního bráchu (u nás ale vyloženě jako spouštěč nezafungoval, problémy byly už dlouho předtím, s příchodem sourozence se "jen" zvýraznily). Nejhorší na tom je, že mi nikdo nevěří, skoro všude jinde než doma je za zlaté dítě, navíc nadstandardně hezká holčička, já jsem div ne za krkavčí matku, která si neváží toho, co má .
Hranice má stanoveny rozhodně dostatečně, důslední jsme až kamsi, snažíme se nebazírovat na blbostech, respektovat ji, všechno na nic. Hranice jsou zřejmě jen k tomu, aby se do nich naráželo. Můžu jí tisíckrát vysvětlovat, že takhle ne, ale jinak ano, ona se po tisící vztekne, protože trvá na tom, že musí být po jejím, samozřejmě teď hned. Dám na výběr ze dvou tří možností, ona stejně chce něco úplně jiného, a pokud si náhodou vybere, okamžitě se vztekne, že tak to nechtěla. Důvod k řevu a vzteku si najde vždycky, ať dělám, co dělám. Když jí něco nejde nebo něco hned nedostane, neřekne si o pomoc, ale hned ječí a vzteká se (ačkoliv jí bylo už tisíckrát vysvětleno, jak má situaci řešit). Domluvit se s ní nedá vůbec na ničem, na všechno reaguje negativisticky... Je toho spousty, mohla bych tu popsat celou stranu. Taky nevím, kde dělám chybu. Začalo to už kolem 18 měsíců a je to zdá se mi čím dál horší .
Malého tyrana jsem nečetla, zatím tomu dávám čas do těch pěti let, pokud se to nezlepší, psycholog bude asi opravdu nutný, už jsem z ní fakt na prášky.