Přidat odpověď

Mně už tyhle diskuse o tom, jestli se cítíme nebo necítíme šťastní, začínají připadat vážně úsměvné. Na jednu stranu si stěžujeme, jak musíme utáhnout děti, hypotéku, kroužky a koví co, ale nikdo nás nenutil ani nepřemlouval, abychom si to všechno pořizovali, v podstatě většinou akorát máme, co jsme chtěli.

"že kvalitnější život mají lidi někde v teplejším podnebí, kde není vysloveně hladomor a příroda štědrá. Nejezdí na dovolené, ale nechybí jim to. Nemusí vytvářet zásoby, příroda plodí většinu roku, stejně jako moře. Nemusí se honit, enormně se zabezpečovat, jsou smíření s tím, že proti všemu se zabezpečit nelze. Na druhé straně dokáží se radovat z přítomného okamžiku, spolehnout se na to, že i zítra naloví ryby a snad jejich políčko urodí."

A umíš si představit, jakou neuvěřitelnou dřinu dá sehnat si těch pár ryb, zařídit, aby políčko urodilo? Ono to fakt samo o sobě neudělá, ale když se budeš snažit, stejně z toho nemusí být nic. Fakt nevěřím, že by ses cítila šťastnější, kdyby ses každý den horko těžko lopotila za mističkou rýže, někdy se to taky holt nepovede, tak máš hlad, děti mají hlad. Jak dlouho si myslíš, že by tě ta rýže, políčko a ryby, když se zadaří, dělala šťastnou? Ona totiž ta dřina za tím vidět není, máme pocit, že vrcholem vyčerpávající práce je osm hodin v kanceláři klepat do klávesnice. Já si nemyslím, že problém není v tom, že my tady a teď to máme tak děsně těžké, problém je, že si dost lidí neumí vážit toho, co má a vždycky se bude přehnaně soustředit na to, co jí chybí, více nebo méně důležitého.